Osvětlení

1. dubna 2009 v 23:21 | Rhi |  O Rhiannonn
varování

Nechápu, jak je možné, že ještě žiju. Jak je možné, že člověk vůbec vydrží tolik bolesti - jakkoliv neopodstatněné, nezdůvodnitelné, ...možná i bezdůvodné. I když. člověk ji možná nevydrží, přestojí to jenom schránka. A vevnitř se z člověka stala troska. Zvíře v kleci marně útočící na mříže a působící si další zranění, které ho dovádějí k dalšímu zoufalství. K další bolesti.

Neřekla bych, že nedokážu mít radost. Je poměrně dost věcí, které mi v normální náladě způsobí úsměv, které vnímám jako příjemné. Vítr, pohledy do plamenů, cesta tramvají, když je jasno a vychází nebo zapadá slunce, tvar sněhových vloček v zimě, barvy listí na podzim, teplý déšť v létě a čvachtavá vůně svěží trávy na jaře. Pohledy na zasněné lidi, chvilky na kochání se stromy, spokojené kočky v mém náručí, mé pokusy o tanec, sladký čaj a hudba. Mívám radost, když se mi daří něco vyrobit, když si užívám slova jiných, když vidím jejich úsměvy... Problém je, že věcí, které mi způsobují bolest - jedno jakou, je daleko víc. A často stačí jedna, aby mi nepomohly všechny ty dobré věci najednou.
Vím, stačí mi málo. Vím, že cítím příliš. Že cítím víc, než na co jsem stavěná. A že je to nesmysl. Pochopíš, když řeknu, že bez emocí jsem mrtvá a s nimi že umírám?

Nikdy nevím, jak to vysvětlit... Navíc k tomu je potřeba mluvit. A já už nemluvím. Odvykla jsem. Zvládám se domluvit. Ale každý rozhovor, kdy mám vyjádřit něco ze sebe je jen útrpný bezvýsledný pokus a nepochopení. Asi jako když chcete někomu vysvětlit, jak na vás působí milovaná píseň a z toho jazyka, kterým mluvíte, znáte tak dvacet slov.

"Zažil jsi někdy pocit, že umíráš?" Nezažil. Bylo jasné, že se zeptá, co tím myslím. Měla jsem připravená slova, která to měla popsat. Ale nebyla to správná slova. A vždycky začínala otázkou, na kterou by odpověděl stejně jako na tu první.
"Cítil jsi někdy, že se část tvé osobnosti odtrhává, že se vzdaluješ sám sobě a nemůžeš se chytit, a pak ti chybí část duše a ty krvácíš, nejsi celý, bolí to a chceš umřít, jenže neumíráš?"
"Měl jsi někdy dojem, že už nejsi člověk? Že jsi jen zraněné zvíře co čeká na ránu z milosti, která ne a ne přijít? Že se jen plazíš ke svému konci a jsi smíření s tím, že nemáš šanci, ale přesto se snažíš plazít dál, protože tě pohání strach, že nakonec bude smrt přeci jenom bolet?"
"Znáš to ponížení, tu potupu přiznat si, že jsi selhal v každém směru, ve kterém jsi mohl? Ty hlasy, které ti říkají, že nejsi špatný, že nejsi neschopný, že bude líp a ty oči, které tě buď přehlížejí, nebo se na tebe dívají s bolestným soucitem? A věděl jsi přitom, že lžou jak hlasy, oči ale i to, jak ta povzbuzující slova vnímáš?
"Podíval ses někdy do zrcadla a cítil jsi přitom zoufalství tak silné, že se ti podlomili nohy a ty jsi spadl a trvalo ti půlhodiny, než si přestal brečet a postavil ses? Zažil's někdy to samé zoufalství, když ses podíval na lidi okolo sebe, na blízké, kteří se usmívali? Při pohledu na nějaké umělecké dílo? Při poslechu veselé písničky? Při pohledu do výlohy obchodu s oblečením?"
"Byl jsi někdy zavřený na doživotí?"
"Pohřbili tě někdy zaživa?"
"Myslel sis, že tě týrají a oni přitom ještě ani nezačali?"
atd...

Nechápu, kde se to ve mě bere. Ale je to tam. Je to hluboko, tak hluboko, že už je to mojí součástí. A když na to zapomenu, to když se ti koukám do očí, tak ...se cítím tak zatraceně vinná. Bojím se. Bojím se, že mám pravdu a tohle cítím. Bojím se, že si jenom myslím, že to cítím. Bojím se, že nedokážu cítit nic jiného než tohle. Bojím se, že to přestanu zažívat - co ze mě bez té bolesti zbude?

Je mi líto, že vás zas zklamávám.
Omlouvám se.




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.