Březen 2009

in desire

21. března 2009 v 16:24 | Rhi |  Próza
ehm...


Hudba protéká roztouženým tělem snadněji než má vlastní krev. Naplňuje mne, rozpaluje, pohlcuje. A nedává mi na výběr. Musím se hýbat, musím vyjádřit ten oheň ve mně, dát ho najevo, ukázat tmě kolem, že teď nejsem člověk v kleci, že teď toužím a jednám tak, jak jsem a jak chci, zcela zvířecky, instinktivně. Není čas na myšlení. Ostatně ani místo. Jediné, co si uvědomuji, je tma, hudba a vlastní pohyb. Myšlenky se zredukovaly na tepající úžas, radost, vášeň. Veškerý pohyb je pohybem mé podstaty, tělo není vězení, tělo jsem já. Mimo čas a prostor, racionální osobnost zmizela, emocionální se scvrkla na čistou slast. Každý pohyb je souladem, každý pocit na mé kůži extází. S totálním nasazením umírám. Rodím se. Žiju. HOŘÍM.

Jasný čistý vzduch podzimní noci, vůně deště, přírody. Vítr hladí po tváři, cuchá vlasy a usmívá se. Šustění listí ve tmě nade mnou. Pomrkávající hvězdy na nebi a jejich rozjařené protějšky v mých očích. Mám chuť utíkat nebo si lehnout a užívat si štěstí. Svalit se do zvlhlé trávy a nechat se milovat životem a milovat život. Rozběhnout se a s bláznivým smíchem nadšeného dítětě flirtovat s větrem. Něco se ve mě třepotá - jako by mé tělo chtělo zamávat křídly a rozverně si popoletět v tom náhle dokonalém světě. S nepřítomným pohledem a jasnou, i když prázdnou hlavou se procházím nocí, a stejně jako ona jsem čistá a navzdory chladu vřelá. PLANOUCÍ.


Tvé ruce dotýkající se těch mých. Tvůj pohled všude jinde, jen ne na mě. Zmatené pohyby. Moje. Tvoje. Odvracím hlavu a snažím se soustředit. Nemůžu se dívat na tebe, neumím se dívat jinam. Toužím. Tvá vůně, když projdeš kolem. Tvůj smích, ty jiskřičky v tvém pohledu. Nesmím se dívat a už vůbec nesmím snít. Tvé ruce, tak teplé, tak jemné. Proklínám svou touhu zjistit, jestli tak hřeješ celý. Rozpaluješ mě. Pálíš. Spaluješ. Vic nevydržím. Potřebuji tvou blízkost. Umírám na hranici. Spíš na hranicích. Vášeň mě rozežírá zevnitř jako nějaká žíravina. UMÍRÁM. Ty ne. Vyhýbáš se pohledům na plameny. Bojíš se ohně? Nebo mě upalované? Příště si tedy nehrajme se sirkami, prosím. Potřebuji shořet. A tys nepřiložil a já jsem teď stravována žhavým, co už nehoří, jen doutná a pálí. Mučí.

Hořím pro okamžiky, kdy stačí cítit. Umírám v momentech, kdy nemůžu ovládat plameny.

Here I am!... Oh, you already know that...

13. března 2009 v 12:24 | rhi |  O Rhiannonn
Nemám ráda zachránce. Vždycky se cítím hrozně provinile, když zjistí, že někoho prostě zachránit nejde...
Taky nemám ráda, když mi někdo říká: "Máš to složitý..." - to je jako by mi řekli - "máš ten nejhorší úděl ze všech a bojuješ s tím jak můžeš..." Což možná pro někoho funguje jako podpora, jako ocenění, že dělá co umí a že i ostatním se zdá, že to nemá lehké. Ale pro mě... Já prostě vím, že to nemám o nic těžší než ostatní a že to nezvládám. Nechci hodnocení, ze kterého vyjdu kladně.

Proč spasitelé na ty, které chtějí spasit, neřvou? Nebo aspoň ti moji. Vždycky se usmívají, něžně, posmutněle, povzbudivě, rošťácky. Proč mnou nejsou zklamaní? Proč je neštve má neschopnost, proč nejsou zoufalí z mých myšlenkových kruhů? Bylo by fajn, kdyby se mnou někdo sdílel tyhle postoje k mé osobě.

A proč zrovna TY? Proč ty chceš být můj další anděl? Kdybys byl raději můj vrah, má cesta do zatracení než... Nezachraňuj mě, prosím. Bude mi hrozně. A tobě taky. Jedno proč.
Měl bys utéct. Měla bych utéct já.

Ale to bys jako záchranář nesměl působit tak... tak jako ty


má další noční můra

5. března 2009 v 15:29 | rhi |  Ostře proti
Když jsem ji viděla poprvé, tak jsem se pousmála.
Pak jsem si jí nevšímala.
Potom jsem zkoumala, jak je to ošklivý.
A teď mě chytá Vztek kdykoliv ten obrázek vidím.

Je to fakt vodporný a čím víc tu holku vídám, tím víc se mi chce zvracet.
Má další noční můra.



Ani nevím proč. Možná ten přemoudřelej ksicht kadící stařeny. Možná ty fakt ajťácký hadry (trpím!)... Možná proto, že je fakt všude a že se jí nejde vyhnout.
Ale nejspíš to bude těma culíkama. Fuj. Je to tak brrr.... (mráz po zádech) ... ještě jsem neviděla někoho, komu by to slušelo. Lidi od dvou do osmi v tom vypadaj jak idioti, starší jako takové ty lolitoděvky.... :-/ Culíky NE!

Je fakt hrozná.
A ještě mi někoho připomíná a já nevím koho.
A na čvut bych kvůli ní nešla ani kdybych chtěla.


No prostě Fuj.
A dneska se mi o ní zdálo... Sice byla jen na plakátu v tramvaji, kterou jsem jela, ale stejně to bylo děsivé...


Doufám, že takhle nevypadáte, kluci počítačový, to by pak bylo hodně smutný
.
.
.
.

Změna - melody of drama

3. března 2009 v 16:38 | Rhi |  Ostatky
Díky Borrasce... :)