Pavučina

1. září 2008 v 22:38 | tar-Rhiannonn |  Próza
Jak jsem slíbila, je tu povídka. Poněkud starší věc, ležela tu hrozně dlouho a i teď, když jsem ji prohlásila za hotovou mi přijde jaksi...divná. Nicméně větší hodnocení nechám na vás. Doufám, že se bude líbit.
Pavučina

Tmavá kapka na světlý nepoznamenaný pergamen. A další... Dlouhé krásné pero nějakého dávno zapomenutého bájného ptáka viselo klidně a přemýšlivě jen kousek nad nepopsanou plochou. Inkoust kapal, ale ruce, která se chystala psát, to nevadilo. Čekala... - ale na co vlastně?
Fianilievren ael Darmen si povzdechla. Nenáviděla a milovala tu chvíli, kdy všechny myšlenky zmizí a zbude po nich jen nezachytitelná pachuť touhy po sdělení. Chtěla něco napsat. Ano. Zformulovat tu myšlenku, dát jí rozumný tvar, ale veškerá slova došla. Tam, kde se měla objevit, byla jenom velká kaňka . Jemně se usmála a zkoumala kapkovou kresbu v levém horním rohu. Naklonila hlavu a vedena náhlým impulsem začala malou loužičku nepromyšlenými tahy rozmazávat. Skrvna se rozšiřovala a elfku plně pohltilo to ryze instiktivní čmárání, samý prapůvod veškeré tvorby pocházející ne z talentu, ne z inspirace, ne z dojmů, emocí, vjemů, ale přímo z podstaty celého bytí. Dál táhla tenké vlásky tekutiny fascinována tím, jak se sužuje, jak mizí.. jak se vsakuje. Najednou zjistila, že škrábe suchým brkem, že již není co kam roztahovat. Opřela se tedy do polstrované opěrky židle z tmavého dřeva a zkoumala své dílo. Pavučina různě silných čar se nahodile křížila a netvořila žádný vzor. Jen byla. Fianilievren se to líbilo. Bylo to tak..jednoduché, tak základní... Znovu si pergamen prohlédla a znovu se usmála... Pak náhle namočila brk do broušeného flakónku a začala psát.
****
Iei! Ae'fineilen een art u-nielor
Iei! Ei-is'termentar dame Stiy'i'menel
Oen desd a qaunte i ealirnen tol
Mi' ijutrem dai paeste-dame-imtoilnel
Ach! Cítíš tu spletitost pavučin
Ach! Tak jako my dva ve Sty'i'menel
Další rudý list ealirnu spadl
Já jsem ztracena, myslím, sama v naší společné duši
****
Krev. Tolik krve. A na jejích rukou. Nemohla myslet, nesměla cítit. Třesoucími se prsty utrhla kus ze své tuniky a ucpala Cairithovu ránu. Provizorní obvaz brzy nasákl a byl k nepoužití. Zaklela a utrhla další pruh. A znovu zatlačila proti ráně. Bylo to zlé. Tak zlé... Z rány po šípu se řinula krev. Horká, červená, lepivá... Byla všude okolo. Jeho krev. Cairithova krev... Fianilievren se odvážila prohlédnout si jeho tvář.Byl bledý, celý se třásl a na jeho rozpáleném čele se lesk ledový pot. Jeho oči se pod pevně sevřenými víčky pohybovali. Látka opět přestala zachytávat krev. Utrhla další. Co na tom, že to bylo zbytečné? Chtěla ho zachránit. Potřebovala ho zachránit. Zoufale se snažila zastavit krvácení... Najednou otevřel oči a nahmatal její ruku.
"Přestaň.."
Vytrhla se mu a po tváři jí začali téct slzy. Odvrátila pohled od jeho klidných očí a zatlačila silněji proti ráně.
"Přestaň." opakoval.
"Ne.. " otočila se na něj "..nemůžu..."
"Přestaň...prosím." Zakašlal a v levém koutku mu vystoupila narůžovělá pěna...
Finialievren polykala slzy a s neskutečnou bolestí stáhla ruce z jeho hrudi. Cairith násilím otevřel oči a zadíval se na ní. Jeho hnědé oči byli klidné.
"Finial.." řekl a opět zakašlal..."Finial...v kapkách vody je slunce..." snažil se popadnout dech. " ... je slunce. Ve smrti je život... Potkáme...my se potkáme. Vím to.." začal se dusit. Nadzdvihla mu hlavu a zmačkala mu pod ní plášť. Zalapal po dechu, pokusil se o úsměv a silně jí stiskl ruku.
"Caire,"plakala.
"Přestaň..." zašeptal.
****
Mi... Mi erya, aun 'tu-i-failnesis
Mi.. Eile.. iei, eile, i-trui 'a treatse
G'hiaylenme eia hua'ste ma erya melda
Im ki-edeynon ieal funi-finavren
Můj... Můj jediný, jsi tak daleko
Můj... bože..ach, bože, chybíš mi
Nemohu se dotknout myšlenek, dusíš mě Jediný
****
Bylo po dešti. Ze zlatě rudých listů ealirnů kapala voda a v nepravidelných zvucích onoho kapání zaslechla chór, který byl zpívám na obřadu Cairithova Postoupení...
Pozvedla hlavu ke korunám stromů a k za nimi probleskující obloze. Na podzim nezvykle teplý vítr rozvál těžké mraky a odhalil zář slunce. Barevné listí spolu s vodou vytvořili dechberoucí scénu, která nepocházela z obyčejného světa. Kapky vody zachycené v pavoučích sítích se změnily v perlové náhrdelníky skrze které bylo možno zahlednout minulost, budoucnost...anebo, jak věřila, Onen svět.
Finialievren přistoupila k jedné z pavučin a nepřítomně si ji prohlížela. Pozvedla levou ruku a z jednoho vlákénka setřela vodu. Překvapeně zamrkala, když jí zastudila na zápěstí. Zamyšleně si otřela dlaň do šatů a posadila se do mokré trávy. Stále koukala skrz ony vodní průhledy neschopna sledovat čas, myšlenky, pocity... Až na ten jediný. Celou ji pohltilo to důvěrně známé prázdno, ta nicota, která ji rozežírala zevnitř. Vydržela s ní bojovat dva roky než uznala její vítězství. Posledních pár měsíců měla pocit, že smíření s prázdnem ji přece jen nakonec přinese vůli. Ale teď a tady u pavučin pochopila, že nebylo třeba bojovat se svým smutkem, že nebyla naděje na překonání jeho odchodu. Byl to její erya-melda... Ten, který se stal její součástí, ten, se kterým je navždy spoutána něčím větším, než je cit...něčím větším, než je osud. Věděla, co teď musí udělat. Co měla udělat už dávno.
****
Strei'snetres nielor vy'idam ealte
i-trui, mi, am, i trui due nieloren-trui kdu-pruaste
Re'i'wertneghen a e-dre-aine miilornen
quanten-ealiren duw quanteq-i'ai'kdestram
Nechci nic míň, než odložit stín
nechci, odmítám dále předstírat, že žiju
Nepotřebuji slyšet už žádný zvuk živých
Listy ealirnů padli stejně jako listy mojí duše
****
Počítala hvězdy. Počítala je, aby zahnala nervozitu. A aby zahnala Cairithův klid.. Leželi v tomhle řídkém březovém hájku už tři hodiny a Finialievren pomalu ztrácela trpělivost.
"Troyemovy oči," řekl Cairith
"Co je s nimi?"
"Jsou rudé."
"Co..?"
"Vize. Troyem měl vizi."
Finialievren vyskočila a položila dlaň na Troyemovo čelo.
"Cos viděl?"
"Viděl jsem smrt."
"Čí smrt?"
"Jeho..."
Pokusila se uklidnit hlas, pomalu a zřetelně se soustředila na otázku, ze všech sil ignorujíce ten šílený strach, co se zmocňoval jejího srdce.
"Čí smrt? Řekni jméno," pronesla navzdory všemu chladně.
"Cairith en Raelnin een Driun, cun Zairen..."
****
I-tui Tu menel, erya, tu k'i'menel..I-tui
Půjdu za tebou, můj, milovaný, za tebou s tebou
****
Finialievren ležela na prochladlé zemi. Vítr rozechvíval listy, hrál si se světlem, hrál si i se zvukem... Píseň lesa. Dnes se zdála být uklidňující, laskavá. Vůně vlhkého dřeva, trávy a umírajícího listí jí pomáhaly odehnat všechny myšlenky. Zhluboka se nadechla a ponořila se ještě hlouběji do sebe. Tam, kde všechny myšlenky ztrácejí okraje, kde splývají se zdánlivě nesouvisejícími vzpomínkami, tam, kde se sen, realita a sama osobnost stávaní jedním. Tam, kde celý svět tvoří Finialievren ael Darmen.
Procházela tím stavem dál, vize okolo ní se stávaly víc a víc odtržené od běžného světa, samy ji vtahovaly do sebe a pohazovaly si s ní. Propadala se do jednotlivých útržků, před očima se jí míhaly věky jejího života smrštěné do jednoho okamžiku.
Obraz její matky, jejího otce. Bratra - a jak spolu vyrůstali, bezvýznamně významné hry plné smíchu. Viděla svůj Obřad. Viděla otcovu smrt, znovu zahlédla armády ničící její město. Utíkala, padla... A vstala. Potkala Cairitha, přidala se k jeho jednotce, znovu ji pohltil boj, prožívala jednotlivé bitvy, a každá smrt jejích spolubojovníků jí zasáhla stejně jako tehdy. Prošla El-Aern'ielnem - novým skrytým městem elfů, prošla nesčetnými mílemi cest, které podnikla s komandem. Viděla děsivě nevelkolepý pád Pána a Paní, a pak opět pocítila neskutečný strach a bolest - to když ztratila Caira. Zbytek se zdál být jen vybledlou rozmazanou směsicí slz, krve, války a samoty, který ale trval věčnost. Tak, jako to bylo ve skutečnosti. Tak, jak to vlastně bylo doteď. Neunesla tu tíhu, zavřela oči.
Všepohlcující šeď, jemné cáry matného kouře, převalující se chomáče pavučin, kterými na dotek byly. Elfka stála a nezemský dým se kolem ní rozestupoval a vytvářel stříbřité tunely... Finial bez ohlédnutí pokračovala kupředu, tam, kam ji táhl neviditelný proud pomíjivosti..
Průchod z paprsků slunce... Brána. Ale kam? Najednou se bála prostoupit. Zaváhala. Čirá esence světla ji svým způsobem přitahovala, zároveň na ní ale bylo cosi děsivého. Cosi, co ji zasahovalo do všech součástí její duše, co ji skládalo a rozkládalo - co ji měnilo. Nic nebude jako předtím. Ale to přeci věděla. Předtím nebylo nic. Nebylo na co se těšit a prožít zbytek věků světa ve vzpomínkách, to nechtěla.. Ne, když může postoupit, když jí Cairith pootevřel Bránu. Sklonila zrak na své ruce. Vypadaly tak těžce, tak složitě...tak nepatřičně. Všechno kolem bylo jemné, snové, nehmotné...jen ona tam stála stále pevná, stále z jednoho kusu. Najednou si přišla tak neohrabaně, tak male. Jako nějaký zbytečný netvor prosící u nohou svého boha...
Násilím přestala přemýšlet a znovu soustředila svoji mysl na průchod. Pomalu vzáhla levou ruku a dotkla se světla. Nic se nestalo. Ucítila dotek smrti - a nic se nestalo. Najednou byla klidná. Usmála se své předchozí bázlivosti a prošla... Za ním.
____________________________________________________________________________
 


Komentáře

1 borrasca borrasca | E-mail | Web | 10. září 2008 v 19:48 | Reagovat

Šetřila jsem si to na chvíli až se na to budu plně soutředit a budu schopná se do povídky ponořit.

Mimochodem, jak jsi získala tu elfštinu?

Miluju slovní spojení a obraty které jsi použila. Dokážeš se vžít do pocitů hlavního hrdiny, jako by byly tvé vlastní, potom to vyzní tak reálně, jestli víš co chci říct... Nevím jak ti bylo když jsi to psala ale nějakým způsobem z toho dýchá smutek.

Od odstavce kde umírá Cairith brečím, nějak to nedokážu zastavit...

Mám z toho zvláštní pocity a nemyslím zrovna ten mokrej kapesníček.

Jinak vždycky mě lákaly nehmotné brány do jiných světů...

Poslední věc, jak dlouho je to co jsi ji psala?

2 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 11. září 2008 v 0:04 | Reagovat

Ha! Díky Ti, Borrasco, na jakékoliv znamení, že toto někdo četl jsem čekala věčnost :))....

- Použitá elfština je, obávám se, můj vynález. Určitou podobnost ve volbě celkového znění asi lze vystopovat k sithštině z Věže Zeleného Anděla od Tedda Williamse, něco je inspirováno atmosférou elfštiny od Sapkowského.. :)

- Dlouho je to, myslím, že jsem začala....nejspíš listopad/prosinec minulého roku...

Co se týče zbytku hodnocení..- Inu, co na toto říct? :). Vžití do pocitů je čistě cílem a prostředkem, ve skutečnosti ani to "vcítění" nebylo třeba - jsem to já, tedy aspoň v těch částech, kdy se mluví o tom, co Finialievren cítí, pokud to i vyzní reálně, tak tím lépe. :)

3 Waessa Waessa | E-mail | 11. září 2008 v 10:06 | Reagovat

Povídka obsahově se mi moc líbí, opravdu se mi  jen málokdy podaří najít nějaké takové povedené dílko.

Co se týče té vzhledové stránky, tak bych vzpomínky asi oddělila kurzívou, stejně tak na oddělení částí stačí třeba jen jedna hvězdička.

Pak mi tam nesedí ty překlady elfských básní - není potřeba překládat - ta elfština má sama o sobě zvuk, a to, že se to snažíš vyjádřit slovy, kterým rozumíme dává těm básním rámec. Být Tebou, tak bych tam opravdu nechala jen tu elfskou část - každý si přece domyslí o čem to je. A tím to bude přece  krásnější, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.