Na jiskrách z tvých očí

3. června 2008 v 21:12 | Rhi |  Próza
Zdravím,
po delší úvaze sem stěhuji ještě jedno prozaické dílo. A nebudu ho ani chválit, ani kritizovat, protože tohle je to, co jsem já. A co je ve mne. I když konec, jak už to bývá, je autorské nadsazení a představivost.
Hezké čtení

Na jiskrách z tvých očí

Je to zvláštní pocit, když odchází něco, co pro vás znamenalo tak moc. Je to zvláštní pocit, když víte, že všechno bude jinak, že už nebude nic z toho, co bylo vaší jedinou jistotou, když odplouváte od břehu a vzdalujete se a necítíte ani smutek, ani nostalgii. Nic. Jen upíráte prázdný pohled na to, co vám je stále drahé a čekáte, kdy konečně ucítíte to zdrcení, kdy vás porazí vědomí toho, že jste právě navždy odešli z místa, kde jste chtěli strávit zbytek života.
Zdá se mi to, anebo je to pravda? Probouzím se s otázkou na rtech. Šeptám. Mlčím. Záclonou pronikla trocha světla a zaštípala mě do očí. Zamžourám a sahám pro mobil, abych zjistila kolik je hodin. Půl sedmé. Zatraceně brzo na to, že je sobota. Ale nestěžuju si, půl sedmé ještě ujde, zvlášť když si vzpomenu na ty časy, kdy jsem zkoumala, jestli už je ráno a já mohu vstát, nebo je ještě noc a měla bych se obejmout a zkusit ještě usnout. Sedm třicettři. Vstát nebo nevstát? Toť otázka, a já místo lebky chytám vlastní, ještě živou hlavu. Zavírám oči a zkouším usnout... Doufám... Vždyť spánek je příjemný, tak proč mám strach?
Je to děsivé... Uteklo mi to. A já se ani nepokusila zastavit. Jen jsem sledovala, jak to odchází, a s mírným úsměvem jsem přála všechno štěstí sobě a i tomu. Je divné, že ani necítím lítost. Prostě je to pryč. Myslela jsem si, že mě to zdrtí. Myslela jsem si, že budu plakat.... Nic z toho. Jen nekonečné prázdno...
Pomalu studuji prasklinky na zdi. Nemám co jiného na práci. Je víkend odpoledne a já sedím na pohovce a zíram na protější stěnu. Připadám si trochu jako blázen. Vím, co by mi řekli, kdyby mě takhle viděli. Ale nevidí. Pousměji se. Chybí mi. Ano, cítím cosi, co se mi nelíbí, ale není to silné. Je to jen taková stopa po smutku. Je mi líto, že nesmutním. Bojím se, že už nejsem člověk. Jenom stroj. Stále zírám na stěnu a nevím proč. Asi se mi líbí. Nechci se smát nahlas, někdo by mohl přijít. Napadá mě, že bych si mohla pustit hudbu. Ale vzápětí na to zapomenu. K čemu hudbu? V hlavě mi zní vlastní ticho a to je krásné. Je krásné..... A já se do něj nořím. Plavu v něm. Potápím se. Vzpomínám...
Skrze sklo sleduju pohyb na ulici. Už je zase tma, stmívá se rychle. Projíždějící auto mi zasvítí do očí, slyším dunění hudby. Usmívám se. Ten člověk slyší hudbu. Přeju mu to. Tak moc... Zkouším vyhlédnout ven, na oblohu. Chtěla bych vidět prostor. Aspoň zahlédnout hvězdy, když už mi není dovoleno mezi nimi létat. Není vidět nic, domy jsou příliš vysoké. A je chladno. Zavírám okno a otáčím se zády k venkovnímu světu. Sbírám roztříštěné myšlenky, zkouším poskládat obraz, ať už bude jakýkoliv. Po chvíli to vzdávám. Jsem příliš slabá. Jsem slabá a malá, malá a nemohoucí v tom obrovském prostoru, který mě vyplňuje.
Opět se snažím usnout. Nejde to. Stále jen zírám a usmívám se. Připadám si bláznivě. Přemýšlím o všem a o ničem. Nedokážu pochopit souvislosti, vidím jen barevné odstíny předchozích pocitů, vše sleduji z odstupu, nic se mě netýká. Letím... Jak by básník pojmenoval tento stav? Nevím, ale vím, že se mi líbí. Je tak cizí, pozbyla jsem veškerých atributů živé bytosti, připadám si jako bych byla jen nehmotný duch plující světem s úsměvem, který všem přeje štěstí a který tak touží sebrat jim jejich smutek. Nakonec prostupuji do šedé pustiny, do šedé pouště, kde se povalují trosky lidských nadějí.
Vidím tvář. Sleduje mě a tváří se vážně. Ve své zvědavosti nakláním hlavu k pravému rameni. Co asi chce? Přilétám blíž... Mladý muž se na mě zakouká nesmírnýma očima. Cítím z nich to samé, co svírá mě. Vidím to v nich. A zamrazí mne, neboť mi dochází, že to samé je k přečtení i v mých očích. Děsí mě to, protože čtu smrt. Zkoumám hlubiny za jeho zornicí. Cítím náklonnost. Tady, v prázdu. Na hřbitově mrtvých duší. Moje myšlenka se rozlehne tichem, rozechvěje šelestící stíny a ty zasténají. Slyšel ji. Zaslechnu ševel a zpěvně odstín jeho odpovědi.
"A popel našich srdcí budiž rozprášen." Chmury ostře kontrastující s afektovaností nás přiměly k úsměvu.
Po dlouhé době cítím jiskřičky ve svých očích. A pak jsme se rozesmáli naplno. Chytám ho za ruku a táhnu ho pryč z prázdna. Směje se. Směji se s ním. Zastavíme se na okraji. Víme, co je čas udělat. Jeho oříškové oči září. Jsem štastná. Pokývám hlavou a naposledy si tiskneme ruce.
Probouzím se. Probouzí mě slza na tváři. Konečně. Cítím tu ztrátu. Je děsivá a ničí mě. Pláču. Otřásám se vzlyky. Usínám...
Jsem vzhůru a mám chuť se smát. Jsem člověk. Cítím. Já zase cítím. Píšu kamarádce. Jestli si ještě vzpomene. Jak dlouho jsem byla pryč?... Vzpomněla. Koukám z okna. Jsem zpátky.
 


Komentáře

1 Aurore Aurore | Web | 4. června 2008 v 14:56 | Reagovat

Je to asi veľmi osobná vec. A je aj veľmi precítená. Mám z toho zvláštny pocit - taký smutný.

Som rada, že som si to mohla prečítať. Strašne rada.

2 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 4. června 2008 v 19:17 | Reagovat

Což o to, osobní to není... Jen je to o mně. Řekněme, že to je... osobní výpověď.

Pokud z toho máš zvláštní smutný pocit, tak je to pochvala pro mne. Protože přesně to byl... ani ne cíl nebo záměr, spíš důvod a emoce ke sdílení.

A že jsi ráda.... To zkrátka znamená, že jsem ráda i já. :)

3 Kris Kris | 8. června 2008 v 5:00 | Reagovat

Trochu mě z toho mrazí, ale to taky může být z toho že to čtu v pět ráno na noční.

Je to..... já vlastně nevím jaký to je hezký ne je to něco jiného člověk se v tom utápí a neví co s tim ale je to něco co k člověku promluví až do duše až na kost.

4 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 8. června 2008 v 12:37 | Reagovat

Pokud je to tak, tak je to přesně to, co to popisuje...

5 Destiny Destiny | Web | 11. června 2008 v 16:18 | Reagovat

Máš neskutečný potenciál Rhiannonn. V tvých dílech je něco, co se mě osobně hluboce dotýká... Nevím, jak moc pro tebe bylo těžké odhalit tenhle tvůj niterný svět, každopádně já jsem vděčná za to, že jsi to udělala. Tvá slova jsou pro mě jednou z mála věcí, která mi dává naději, že vždycky je možnost se "vrátit zpátky", a to je moc příjemný, hřejivý pocit.

6 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 11. června 2008 v 19:07 | Reagovat

Co na to říct... :) Jsem ráda, že Ti to dalo naději, že se Tě to nějak dotklo. Jako pro autora se mi nemůže dostat větší pocty, než je zjištění toho, že co napsal je k něčemu dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.