...další

24. června 2008 v 15:34 | Rhiannonn |  Próza
Zdravím,
sypat ze sebe slova jako z rukávu, to období už je za mnou. Ale něco jsem napsala. Kvůli školnímu slohu. Jsem zvědava, co na to slečna profesorka... :) Téma bylo "vnitřní monolog v čekárně".
Využila jsem to jako takový rozvedený popis aktuálního stavu. Ale to je tajemství, někoho by to mohlo děsit. :D
Příjemné čtení

Rhiannonn

...Další
Mlaskavé vteřiny ticha odkapávaly do ztracena. Do téhož ztracena kam mizí vše, co bylo řečeno, ale nepochopeno, co bylo uděláno, ale nedokončeno, vše, co skončilo bez výsledku. Je to zvláštní místo. Tam, kde nic nemá valnou cenu, tam, kde už je vše zbytečné. Záplatované kožené lavičky na rozvrzaném železném rámu jsou obsazené lidskými troskami s prázdným pohledem. Oprýskané zdi s mokrými fleky, vychladlé ústřední topení a odporné žluto-zelené lino spolu s nervydrásající uklidňující hudbou, to vše připomíná předpokoj šíleného psychiatra s vrtačkou v jedné ruce a elektrickou zástrčkou v té druhé. Jeden by tady zvládl zešílet. Jen kdyby už šílený nebyl, neboť sem se nedostane nikdo, kdo nezná smích nad vlastním hrobem, kdo neprožil životní selhání, nikdo, kdo nespáchal duševní sebevraždu neschopen té fyzické. Vyhaslé oči tiše drmolících hromádek bývalých lidí, třesoucí se ruce a nepříčetný smích, netrpělivé poklepávání nohou, sem tam jisté kroky dávno mrtvého údržbáře. Připadám si poněkud nepatřičně v této čekárně na smrt. O to víc je ironické vědomí toho, že tahle čekárna před dveřmi Onoho světa je jen přesvědčivým zobrazením metafory mého duševního stavu.
Je to poněkud komické, pomyslím si. Čeho všeho je mozek schopen, jen aby se udržel v mezích toho, co zná. Odmítám šálek čaje a zabořuji se hlouběji do kožené pohovky. Jsem zvědav, na co se budou ptát. Ne. Nejsem zvědavý. Byl bych, kdyby mě to zajímalo, já jsem ale už dávno překročil hranice zájmu a přesunul se do země povznesení.
Povznesení. Chytám se toho slova... Povznesení. Jsem povznesen hluboko pod to, kde se dá žít. Kyselé obličeje myšlenek se při tom nesmyslném prohlášení jízlivě zachechtají a rozverně mě poplácávají po hlavě a ramenou. Povznesen!
Vracím se k původní analýze svého stavu. Očekávání s lehkým úsměvem nad přicházejícím překvapením. Ano. To je to, co cítím. Ne zvědavost, ale odtažité čekání budoucí zábavy, která mě čeká.
"Co máte za problém?"
"Není to přesně problém, spíše je to takové... životní dilema."
"Pokračujte prosím... Čeho se vaše dilema týká?"
"Nejsem si jist, zda jsem ještě člověk."
"Co vás k tomu přivádí?"
"Mé myšlenky..."
"Vyprávějte mi o svých myšlenkách. Co vám říkají? Nad čím přemýšlíte?"
...
Pokračuji dál, na každou otázku mám odpověď. Teď už jsem zvědavý. Zvědavý na závěr. Chci vědět, co jsem. Zda jsem normální. Jestli ještě vůbec jsem. Ale to se nedovím teď hned. Další otázky přijdou za týden, mezitím si mám zapisovat sny, myšlenky, emoce. Vést si psychodeník. Usmívám se...
Trýznivě pomalu se scvrkávající vesmír mého ega bolestivě pulzuje, snad jako varování před hrozící implozí. Smutné, ale je to tak. Jsem jako moucha hloupě narážející do skla. A jako ta moucha, můj duch naráží do průhledné ale nehorázně neproniknutelné hmoty reality, aby s rozpláclým šokovaným ksichtem stekl dolů, akorát tak pro smích těm na druhé straně. Paradoxem bývá, že občas na té druhé straně zahlédnu sám sebe. Sám sebe, jak se sám sobě směji. Bylo by to velmi směšné, kdybych měl sílu se chechtat. Takhle se usmívám jen uvnitř. Tetelím se černým humorem s nadějí, že lano, které se mi houpá nad hlavou dokážu použít k oběšení, ne k návratu nahoru, tam zpátky mezi normální lidi. Tam už totiž nechci. Zahořkl jsem, rýpal jsem se ve svých zraněních, sypal do nich sůl... Sůl, pepř, pálivou papriku, grilovací koření, hřebíky, pily, žíraviny, kyseliny... Tam nahoře bych tomu musel čelit. Tady nemusím nic. Jen být trpělivý. Sleduji ostatní, mé spolučekající, jak jsou poslušně seřazeni, s netrpělivými výrazy před dveřmi smrti. V každou celou hodinu se dveře otvírají, aby pozvaly dál s dalšího člověka s náhle nadšeným výrazem. Počítám. Ještě patnáct hodin. Vzdychám rozerván mezi touhou odejít a jít dělat něco užitečnějšího a vzpurnou tvrdohlavostí tady počkat. Už jen patnáct hodin. Kdybych odešel, příště bych mohl čekat déle. Bůh ví, že tady to jde hrozně pomalu. Zdá se, že tu trávím celý život. A možná že jo. Skutečně to tak může být...
Trávím život čekáním na smrt...
 


Komentáře

1 Aurore Aurore | Web | 24. června 2008 v 21:09 | Reagovat

Rhiannonn, drahá vládkyňa, ty si proste autorka. Bez najmenších pochýb, nechcem počuť žiadne námietky.

Autorka neuveriteľne veľkých kvalít a potenciálu.

Preto nedokážem vôbec pochopiť tvoju obrovskú sebakritiku voči samej sebe.

Tvoje diela sú precítené a nútia človeka premýšľať nad každou vetou, každým slovom. To už som ti určite povedala a nevadí mi, že ti to musím opakovať.

Môžu byť krátke, nemusia sa ti páčiť, ale dokážeš si predstaviť, ako pôsobia na čitateľa?

Popravde, vždy, keď si tvoju tvorbu prečítam, zostávam sedieť a uvažujem, čo ta viedlo napísať zrovna to a to dielo.

Sú veľmi prepojené so smrťou.

Ja by som nikdy nič také nedokázala napísať, nemám také myšlienky, nedokázala by som ich popísať s takou presnosťou.

Rhi, ešte raz, ty si Autorka. :)

2 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 24. června 2008 v 23:26 | Reagovat

Královno, co na to říct. Jen stěží nacházím slova a tenhle komentář se snažím napsat zhruba tři hodiny (ne v kuse, v reklamách mezi trójou :)).

Tohle je prostě uznání, kterého nejsem hodna, pochvala, kterou si nezasloužím. Je zřejmé, že nikdy neuvidím své věci tak, jak je vidíš ty (i když by to bylo příjemné), nikdy nepochopím, co tam cítíš. Pro mne jsou to jen prázdná slova, kterýma se snažím pojmenovat sama sebe.

Nicméně, píšu i pro Tebe (a pro Tebe obzvlášť), takže mě ten tvůj příspěvek nesmírně potěšil. Usmívám se z něho (a to je v těchto dnech něco). Jsem dojata. A jsem ráda, tak zvláštně se tetelím... Děkuju. A o to víc, že jsi to Ty, která mi toto napsala.

Co se týče propojenosti se smrtí... Co dodat... Nemůžu se toho zbavit, to téma je moje a bude mým dokud s ním budu propojená já.

A k těm myšlenkám... Měj své. Jsou o tolik lepší, jsou obohacující...

Aurore, ty jsi Anděl. :)

3 borrasca borrasca | E-mail | Web | 25. června 2008 v 16:05 | Reagovat

Uf. Rhiannon. trochu mě z toho mrazí. protože je to tak krásně řečené. A nechtěně jsi vyjádřila některé moje pocity, i když by mne nikdy nenapadlo říci to tak, jak jsi to napsala. Souhlasím s Aurore, ty jsi autorka. Ten článek přiměje kohokoliv k zamyšlení, i kdyby nechtěl. Málokdo by dokázal vyjádřit takhle svoje myšlenky. je to úchvatné. Děkuju ti.

4 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 25. června 2008 v 18:47 | Reagovat

To spíš já děkuju. Za uznání. Za přečtení. A za komentář... :)

Pokud jsem vyjádřila Tvé myšlenky, chci dodat, že ode dna se dá vždycky odlepit a z čekárny odejít. ;) (Myslím, že pro příště zkusím napsat něco ...optimističtějšího :)) ).

A o té "autorce"... Inu. Nebudu se s vámi hádat, stejně by to vyznělo jako falešná skromnost nebo tragické nesebevědomí... :) (To druhé je pravda, ale o tom se taky mlčí :D ). Já tam sama vidím spoustu chyb, spoustu nedostatků, jak myšlenkových, tak ve zpracování, v nedotaženosti... A to se na to koukám z pohledu objektivní kritiky.. (Nic jiného nezbývá, nikdo jiný mi to kritizovat nechce.

5 Aurore Aurore | Web | 25. června 2008 v 22:51 | Reagovat

Ja stále dúfam, že raz pochopíš krásu tvojich slov. A že si ich sama aspoň trošku oceníš. :)

Kritizovať?:) Uf, na to sa ja necítim kompetentná. :)

A sú to tvoje myšlienky, si to ty, tvoja osobnosť, na tom ti nič kritizovať nemôžem. :)

A tvoj štýl písania proste milujem. To hovorí za všetko. :)

6 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 26. června 2008 v 9:10 | Reagovat

grrr... tohle je prostě... uá.. :D Tak milé, ale tak k ničemu! :D Jak se mám zlepšovat, když mi nikdo nechce říct, co se dá dotáhnout, co není ideální? Hm? ;)

7 borrasca borrasca | E-mail | Web | 26. června 2008 v 16:29 | Reagovat

Kdyby bylo co zlepšovat, tak ti to jistě někdo vytkne, ale je to dokonalé =). Za komentář neděkuj, je to samozřejmost. Já vím, ale někdy je těžké se od toho dna odlepit. Pokud ti vyhovuje psát pesimistické věci, tak se do ničeho optimisického nenuť. Autor vždy vidí nejvíc chyb =) každopádně myšlenky se opravdu kritizovat nedají a styl vyjadřování máš krásný. Takže už žádná sebekritika! Huš! =)

8 Mab Mab | Web | 30. června 2008 v 23:51 | Reagovat

Rhiannonn, píšeš výborně! Fakt!

To, co tím říkáš, a co popisuješ není zrovna dvakrát rozjuchaný, ale o to je to důvěryhodnější. Popravdě, ještě jsem se nesetkala s líp literárně vystiženou situací - touhle situací... A to nepřehánim...

Líbí se mi to podobenství o laně... Je tak.. fascinující a odpuzující zároveň. Každé slovo má své přesné místo a jasně ukazuje směr, který máš na mysli. Přesto jsou to jen náčrty a ty necháváš prostor čtenáři, aby se zapojil.. no, prostě=) - člověka to vtáhne...

Rhi, to s nadějí platí...

Ps: chceš-li negativní kritiku, měla bych poznámku=) malou....=) to slovo "ksicht"  v posledním odstavci je strašně-do-očí-bijící! degraduje ti úroveň předchozího textu... tak nějak mi tam prostě nepásne... působí tak puberťácky, rádoby zdrsňuje.. ale neni to ono, trhá mi to oči...

9 Aurore Aurore | Web | 3. července 2008 v 18:09 | Reagovat

Budem sa snažiť hľadať chyby, ak ťa to bude tešiť, ale neručím, že ich nájdem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.