Sníh a Malichernosti

28. května 2008 v 17:53 | tar-Rhiannonn |  Próza
Zdravím,
tahle miniatura je....prostředek k překonání krize. Je to jen most od ničeho k ničemu. Nebudu to urážet, někdo by mi mohl vynadat, ale musím říct, že si o tomhle díle nemyslím nic moc dobrého. Zase je to něco, co narazilo, přitom to má potenciál... Cítila jsem tolik věcí, co by se v těch větách měli objevit. Tolik pocitů, co to mělo vyvolat. Bohužel. Ale obávám se, že lépe to nenapíšu. Koneckonců, jsem v krizi.
Za vznik děkujte Euphory. To ona dala téma. :)
Věnováno těm, kteří se dívali jak umírám.

       
Sníh a Malichernosti
Není to tak složité, jak to vypadá. Zkrátka si jen stoupneš doprostřed pole, sama, roztáhneš ruce, necháš se trochu zmrazit studeným větrem a chvíli tak zůstaneš. Zakloníš hlavu a podíváš se do mraků, počkáš, až začne sněžit. A pokud budeš chtít, přijde sám. Anděl smrti.
****
I'm falling apart again
And I can't find a way to make amends
And I'm looking in both directions
But it's make believe, it's all pretend
"Nevím, co bych měla říct..." byla jsem na rozpacích.
Chvíli si mne prohlížel pronikavýma očima a pak řekl: "To ví málokdo...,"usmál se. "Volala jsi, abych ti zodpověděl otázky. Ptej se." Zarazila jsem se.
"Já...nechci...nechtěla jsem odpovědi, volala jsem, protože chci..."
"Protože chceš zemřít, vím. Každý volá proto. Ale málokdo to chce doopravdy. Ptej se." Usadil se na moje křeslo, lehkým potřesením hlavy si odhodil vlasy z očí. Usmál se... Ještě víc mě to znervóznilo. Povzdechl si a znovu vstal.
"Pojďme tedy ven. Něco ti ukážu," řekl. Dokázala jsem kývnout.
So...
Shed some light on me
And hold me up in disbelief
And shed some light on me
And tell me something that I'll believe in
Zastavili jsme se uprostřed polí. Otočil se ke mně a já zjistila, jak je vysoký. Jeho dlouhé světle hnědé zvlněné vlasy, modré oči...nemohla jsem si pomoct, vypadal jako Ježíš. Ale na žádném z obrazů, co jsem viděla v kostelech, neměl Ježíš takovou auru noci a tajemna jako můj společník, a v jeho očích nebyli ledové ostny. Zachvěla jsem se... Nevěděla jsem, co mám dělat, co říct, jestli čekat... Chvíli jsme mlčeli a já … jenom jsem si ho prohlížela a on se zas díval na mne. Bylo to divné. Pak začalo sněžit.
It's innocence within the maze
But I have chosen the wrong way
I'm still getting over who I was
There's no sense of trust, there's no definition of love
Byla mi zima. Jemu, jak se zdálo, mrazivý vítr nevadil. Pořád jen stál a na něco čekal. Byla noc, ticho, zima občas zpoza mraků zazářil měsíc. To ticho. Sněhové vločky padající mu do vlasů. Světlo v jeho očích, bílé světlo odražené sněhem. Nechápala jsem. Tohle bylo nekonečné. Bylo to nádherné, ale dusilo mě to.
"Proč jsme tady?" zeptala jsem se. Ostrý mráz z jeho očí zmizel a nepatrně se usmál.
"Ty víš," prohlásil tajemně. Zaváhala jsem. Neměla jsem ani ponětí proč mě sem přivedl.
"Já...nevím." Pokýval hlavou a položil mi ruku na rameno.
"Ty nechceš zemřít,"prohlásil. Zavrtěla jsem hlavou a otevřela ústa, abych promluvila. "Ty nechceš žít." pokračoval. Zvedla jsem pohled od sněhu okolo a opětovala jeho upřený pohled svýma očima plnýma strachu, naděje, úcty.... a strachu. Už se neusmíval.
"Jsi prázdná, studená. Ty už jsi mrtvá. To proto jsi mě zavolala. Ne proto, abys dostala smrt, ale abych ti dal život." Po tvářích mi stekly slzy. Bůhví proč. Cítila jsem se cize, hlavu úplně vyčištěnou od všech myšlenek. Zůstal mi jen pocit osamění a otázka. Plakala jsem. Chtěla jsem, aby mě objal a utěšil. A on se zatím jen díval, jak mi slzy mrznou na tvářích...
So...
Shed some light on me
And hold me up in disbelief
And shed some light on me
And tell me something that I'll believe in
"Proč jsi přišel?" zeptala jsem se zoufale. Chvíli se mi díval do očí, prohlížel si mé myšlenky, moji duši.
"Nejsi sama."
"Já...jak...Cože?", nechápala jsem. Neodpovídal, stál a díval se, ruku stále na mém rameni.
Znovu jsem se rozplakala.
"Ale....já...Já nikoho nevidím, nikdo mi není blízký... Nevím, jak... myslela jsem, že budeš vědět, jak to je, vždyť proto jsem tě volala...
"Zítra otevřeš oči, a už nebudeš mrtvá. Pocítíš v sobě život. Nadechni se."
"Ale.." Pevně mě objal, držel mě a já se v něm ztrácela.
"Vím. Ale ty nejsi sama. Nadechni se." Nadechla jsem se mrazu, sněhu, jeho vůně.
"Nejsi sama. Nechceš smrt."
Věřila jsem.
So...
Shed some light on me
And hold me up in disbelief
Tell me something that I'll...
Something I'll believe
****
Není to tak složité, jak to vypadá. Zkrátka si jen stoupneš doprostřed pole, sama, roztáhneš ruce, necháš se trochu zmrazit studeným větrem a chvíli tak zůstaneš. Zakloníš hlavu a podíváš se do mraků, počkáš, až začne sněžit. A pokud budeš chtít, přijde sám. Anděl života.
 


Komentáře

1 Mab Mab | Web | 31. května 2008 v 18:52 | Reagovat

ach... to je krásný... blízký a čistý a opravdový... snový a dětský...

mám hroznou chuť někoho obejmout a vyplakat se mu na rameni...

ano, cítím se hrozně sama...

jsem už delší dobu, jak ty říkáš, v krizi, ale... teď jsem už spíš v hajzlu... nechala jsem to zajít moc daleko a ten zlý nutkavý pocit mě trhá zevnitř... nerada bych navozovala negativní atmosféru, snad víš, co myslím...

zkrátka a dobře... děkuju ti za to, žes mi dala naději svými řádky...

2 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 1. června 2008 v 12:21 | Reagovat

To, že ti to dalo naději, dává naději mně.

Snad opravdu má cenu překonat se a ponořit se do sebe a sdílet se prostřednictvím psaní...

Děkuju za slova, která pohladí a vykouzlí úsměv.

A jen Ti připomínám... Nejsi sama.

3 Kris Kris | 2. června 2008 v 20:05 | Reagovat

Ty jsi nikdy nebyla sama.

4 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 2. června 2008 v 20:19 | Reagovat

Osamělost a samota mají mnoho podob. A pramálo jim záleží na tom, kolik lidí je okolo...

5 Mab Mab | Web | 3. června 2008 v 16:26 | Reagovat

To je pravda... A nejosamělejší jsou lidé, kteří odmítají sama sebe... Ty nevytrhnou z jejich samoty ani ti nejzarputilejší kolemjdoucí, ať je jich sebevíc...

6 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 3. června 2008 v 16:56 | Reagovat

Skvělá myšlenka. Teď mě úplně zaskočila...a inspirovala... Aspoň k tomu je to dobré. :)

Samota je prostě stav ducha, ne stav vztahů...

7 borrasca borrasca | Web | 3. června 2008 v 17:01 | Reagovat

Je to krásné a zdá se mi to neskutečně skutečné.

8 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 3. června 2008 v 23:05 | Reagovat

Děkujů :)

9 Destiny Destiny | Web | 11. června 2008 v 16:11 | Reagovat

Musím si to číst stále dokola a dokola, ačkoliv teď, po několikerém přečtení už mi u toho netečou slzy... Neuvěřitelně naléhavé vyjádření, které se mě strašně moc dotýká, jen málo věcí které jsem četla si ke mně našlo tuhle cestu.

Ode mě obrovská pochvala a díky za řádky, které jsou pro mě zosobněním toho:

Tell me something that I'll...

Something I'll believe.

10 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 11. června 2008 v 19:10 | Reagovat

Naléhavé to bylo (a vlastně ještě je) i pro mne, o to víc mě překvapuje a těší, že je ta naléhavost cítit.

A pochvalu si nech (strašně za ní děkuju), mě stačí vědomí toho, že se ti to (zřejmě teda asi) líbí. :)

11 Destiny Destiny | Web | 11. června 2008 v 19:23 | Reagovat

Dobře, pochvala je uložena zpátky do pytlíčku :) Protože se mi to líbí, strašně moc, tak moc, že mě to taky donutilo napsat komentář, což je něco, na co jsem poslední dobou strašně líná  :-[

12 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 11. června 2008 v 20:42 | Reagovat

Tak to jsem dvojnásobně potěšena, že ti to stálo za překonání lenosti :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.